Těžko říci, nakolik se na novém albu MADDER MORTEM projevily změny v sestavě, resp. peripetie s hledáním vydavatele; nicméně, deska je na světě a podobně jako v předchozích dvou případech se opět jedná o nahrávku hodnou povšimnutí. Kapela i tentokrát přichází s určitými změnami (i přesto, že prvotním dojmem z alba byla určitá nevýraznost), přičemž si stále zachovává starou známou tvář, která je nejen díky skvělé Agnete snadno rozpoznatelná.

Podíváme-li se na chvíli do historie - po nevýrazném debutu „Mercury“ přišel zlom v podobě výborného „All Flesh Is Grass“a jeho více propracovanějším, depresivnějším a temnějším nástupci „Deadlands“. Album „Desiderata“ je zase trochu jiné. Ona deprese a beznaděj je zde stále přítomna, ale již není tak jednoznačně čitelná. Je jakoby skryta více pod povrchem, kdy neustále cítíte přítomnost čehosi zlověstného, avšak nemáte ponětí, kdy a odkud se vynoří. Chvíli agresivně útočí, na chvíli se skryje a pomalu se plíží, aby nakonec zasadilo smrtící úder…

A podobně je to i s muzikou MADDER MORTEM . Kontrastní více než jindy, jednou burácející a živelní, pak spíše jemní a uklidňující. Nálady se střídají, stejně jako perfektní Agnetin projev (ta je na tomto albu skutečně ve vynikající formě - chvíli ječí, jako kdyby ji na nože brali, aby se za chvíli věnovala procítěnému, jemnému zpěvu), navíc je vše dokonale zvukově čisté. Nejedná se však o nějaké zbytečné experimentování, ale spíše o „klasicky“ pojatý metal hozený do moderního (či spíše postmoderního) hávu. Navenek poměrně čitelné a snadno zapamatovatelné, uvnitř velice propracované… Kapela je živoucím důkazem toho, že i s poměrně jednoduchými výrazovými prostředky se dají dělat veliké věci.

Skladby tentokrát nemají takovou délku (první z nich, „My Name Is Silence“ hned přinesla šok v podobě nadupané tříminutové vypalovačky), ale to v žádném případě neznamená, že by kvůli tomu nějakým způsobem ubylo nápadů. Ty jsou teď pouze nahuštěny na menším prostoru – marně přemýšlíte, jak je možné do čtyř minut vměstnat tolik skvělých motivů…

A resumé? I tentokráte se norské pětici podařilo natočit opravdu hodně zajímavou, kontrastní desku, plnou nálad, emocí a kdovíčeho všeho ještě. Nemůžu si ale pomoci - album by si pravděpodobně zasloužilo ještě vyšší hodnocení, avšak předchozí dvě nahrávky mě svého času přeci jen dostaly o něco více (za poslední dvě skladby však kapela zaslouží opravdu výraznou pochvalu). Abych pravdu řekl, na tomto albu se mi nejvíce ze všeho zamlouvá ona procítěná, melancholická tvář hudby, která na předchozích nahrávkách nebyla zas až tak patrná. Že by jakási předehra věcí příštích?